Banalita a nebo závažný komunikační problém? Každý máme svá očekávání a jsou různé situace či lidé, kteří stupňují jejich důležitost. V případě mého otce se jeho očekávání skládají zřejmě pouze z obav, zda mu uvolním gauč, aby si na něj mohl lehnout. V takové chvíli je řešení jednoduché, zvednu se, pokroutím hlavou s očima v sloup a v duchu si zakleju jak dokáže být tak,... tak hrozný!
Ovšem k čemu se chci dostat, připomnělo mi to úplně jinou a jednu z těch důležitých chvil. Chvíle, kdy kdosi cosi očekával... ale lidé myšlenky nečtou. (Alespoň ne většina :D). A tak jsem si očekávání vyslechla pro změnu až když už bylo pozdě. Nevím jak bych se zachovala, ale mám právo se rozhodnout a to právo mi bylo odepřeno. Jen proto, že myšlenek má každý plnou hlavu a ústa? Zarytě mlčí.
Máme pět smyslů: zrak - abychom se mohli rozhlédnout, čich - abychom co vidíme mohli očichat, hmat - abychom tu krásu mohli uchopit, chuť - protože s chutí je krása ještě půvabnější a sluch? Abychom se navzájem slyšeli. Ale k čemu je spousta zbytečných řečí, které dokáží zazdít ty, které si necháváme pro sebe a neumíme je vyřknout? Možná nám chybí ještě šestý smysl a to smysl umění povědět správná slova ve správnou chvíli. A nebo ještě jinak, poznat, kdy je poslední možnost své myšlenky obnažit světu než bude pozdě a zbydou jen oči pro pláč. Nejspíš někde v té hlavě bude zastrčený, ale malý a nevyvinutý, nedostačující.
A v nedostačující situaci jsem teď já. Zavedla bych nepsané pravidlo, když to neřekneš včas, neříkej to vůbec. Jak se mám teď oprostit od něčeho, co je pro mě neuzavřenou kapitolou? Mám to na talíři když se probouzím, když jím, když si hledím v zrcadle do očí, když usínám, když sním. A bojím se, že to jen tak neskončí. Ta pozdě vyřknutá slova tápou ve mě samotné jako slepé kroky tmou. Byl to sobecký čin, který jednomu ulevil a druhého brzdí. Jdu dál, ale prozatím? Nevidím.

Největší zklamání nám přinášejí vlastní očekávání.