close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2010

Zavřete oči. Odcházím.

28. ledna 2010 v 18:04 | Kristýna |  BABBLING
Vypravování na volné téma zakončené slovy: ,,Zavřete oči. Odcházím.''


Jako malý tip doporučuji pustit si ke čtení písně Melody Gardot, podle které se mimochodem jmenuje hrdinka mé povídky. Zde jsou dvě vybrané, další už nechám na Vás. Pohodlně se usaďtě, noc začíná a ulicí se ozývají těžké kroky muže, co kráčí uhasit tužby a žízeň reálného života...





Sedával jsem tam každý večer. Nikdy jsem nevynechal. Noc co noc. Černá perla.

Taková malá zapadlá putika na rohu chladné pařížské L'Avenue. Místo, kde slušnost zapomněla své jméno. Ve dne obyčejný dům postavený z šedivých kamenných kvádrů. Jen oprýskaný nápis a tlumený řev zevnitř značí, že je tu doupě neřestného ražení.

Návštěvníci stávající se z obyčejných chlapů, kdeže nějaká smetánka, co po práci žádají alkohol do žil a dehtový dým cigaret. Kořalka a pot nelítostného života z nich táhne na metry. Jak to vím? Jsem jedním z nich. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se George, ale všichni mi neřeknou jinak než G. Snad proto, že tady každé slovo navíc člověka může stát život. Snad proto, že mé jméno jim už líh vypálil z hlavy.

A se setměním ten dům, Vážení, on dýchá. Ty stěny, které toho už tolik viděly, ony žijí. Pára stoupající z kanálů rosí tmavé kameny do černa a jejich lesk odráží stíny kolemjdoucích. Je to Černá perla. Ano, tak se jmenuje. Dychtivě očekávám západ slunce a s ním nastává doba mé návštěvy. Vstupuji a do nosu mě řízne ostrý lidský odér. Uši bičuje neutuchající hluk hloupého tlachání. Všichni do jednoho utichnou pouze když, se objeví ona.

Melody. Mladé děvče s duší ženy. Dlouhé štíhlé nohy koukají z černých třpytivých šatů. Ty uhrančivé boky navazující v nenarušené linii, na úzký pas stažený korzetem a ňadra... mám sucho v ústech, kdybych ten osmý div světa měl popsat. Ovšem tělo bylo jen zlomek toho, čím si dokázala mužskýho omotat a už nepustit. Měla pohled plaché laně a vzadu plápolal žár. Hlas vlastnila, holka, drsný, potažený sametem. Znám ho nazpaměť. Její žalostné písně co vypouštěla z plných rtů. Zpívala o čemsi nepoznaném, nenalezeném. Kdo ví, odkud je a jaké problémy ji souží? Prý utekla ze spárů kriminálu, ďáblice jedna. Přesto vše ji miluji. Stala se mým snem, takovým, kdy zapomenete na realitu a okolí se zaplní mlhou vzduchoprázdna. Čas se zastaví, znějí jen tóny klavíru, praskot tabáku ze zapálených cigaret a její hlas.

Toho večera, té osudné noci, jsem jako vždy zavítal do Perly. Pohřbít na chvíli skutečný svět. Bůh mi nepřeje odpočinku a v baru se po mně vrhl jakýsi opilec křičící, že jemu nikdo se ženou spát nebude! Okolní ho vyvedli, ale mezitím jsem stihl ulovit jednu ránu do zubů. Teče mi krev. Prodírám se naštvaný lidmi směrem na záchod. Ne, že by fleky od krve tady někomu vadily, ale zlostí bych asi brzo nebyl jediný, ze kterého kape. Jsem v místech co páchnou zatuchlinou a náhle ji spatřím. Melody tam stojí opřená o zeď a v ruce cigareta. Nemohu se nepozastavit a čekat. Na co? Blázne! Co bys chtěl. V tom zamyšlení si uvědomím, že na mě kouká. Nedošlo mi to hned, takový pohled jsem v těch očích ještě neviděl. Byly hluboké víc než kdykoli předtím a plné otazníků. Co po mně chtějí? Tak něco řekni! Nic. Přistoupila ke mně a do ruky mi vložila malý přívěšek, který se jí předtím zrcadlil na dekoltu. Byl kovový, porostlý květy. Při tom podivném předání mě zamrazilo na srdci, jako by s tím kusem ozdoby odevzdala i kus sebe samotné. Poté zahodila cigaretu a odešla do tmy.

V šoku jsem zapomněl, co dělám v těchto zákoutích a vracím se znovu zpátky do baru. Kopu do sebe jednu za druhou, dalo by se říct, že už mám lehce přebráno. Čekám na Melody. Všichni na ni čekáme. Uběhlo pár minut, půl hodiny, hodina... Začínám střízlivět. Náhle přijde chlápek a jen mezi řečí nám oznámí, že dnes Melody nevystoupí. Sálem zazní odmítavá kritika. Vyčerpaný dnešním dnem zaplatím a odejdu. Mám trochu černé svědomí z události, co se stala tam u záchodů.

Cestou domů spatřím shluk lidí. Nedá mi to a přistoupím blíže, i když v těchto ulicích to není nic neobvyklého. Srdce se mi zastaví. Již z dálky zahlédnu ležet na zemi havraní vlasy s odlesky hvězd. Leží tam, otrávené a bezvládné tělo Melody. Ničemu nerozumím, ale v tu chvíli jakoby mi přívešek od ní spaloval kapsu košile. A v tom si říkám, že toho vím víc než všechny ty figurky kolem. Už vím, co chtěl říct její nezapomenutelný pohled. Zavřete oči. Odcházím.