Je 18. dubna 2010, blíží se půlnoc a já zítra vstávám v 5:20. Začíná mi praktická maturita. Měla bych jít spát, ale nechci. Má promlčená polovina chce křičet. Noc je dlouhá, sny zákeřné, ráno ospalé. Otevřu okno blogu a snažím se psát. Nevím co, jen dokola opakuju jsem šťastná, šťastná, šťastná...pak řádky smažu. Jsem šťastná, ale kdy se mi uleví?... A pak narazím na složku rozepsaných řádků a najdu tento krátký text níže. Čekal až bude moci být použit a právě nyní nastala jeho chvíle. Není přesným vyjádřením toho co zrovna cítím, ale slečna která to kdysi psala, mi rozuměla víc než teď já sobě.
_____________________________________________________________________________
Charakteristika slečno je momentálně nemožná. Mysl klesá, nitro vstává. Má toho hodně co říct. Když líc ustoupí dozadu a dá průchod rubu mého já. Jako karta se poslední dny obracím a ty hádáš, co znamenám? Chceš a přitom nevíš. Tápeš v hlubinách a na minulost se obracíš. Co hledáš? Našla jsi. Možná... Opakuješ se! Máš pocit, že znovu vlastníš, na pevné půdě stojíš, která chybným šlápnutím pod nohama se rozpadá. Šílíš a sníš a zároveň tu podstatu půlročního učení celou zadusíš. Našlapuj měkce, cožpak zapomínáš? Od toho okamžiku na dvě půlky srdce máš.
Měním názor, nemám co říct. Jen hromadu smetí a zmatku v sobě mám, to slova netvoří a já netuším kam se ubírám. Začínám básnit, na někoho jiného si hrát? JE MI TO PODOBNÉ! Nikdy nevím na čí straně stát.
Jdu spát.

